Proč Poláci mění cizí jména jako „Simona“ na „Simonku“?

Při představování nabízí sicilská mluvčí tři verze svého jména: „Jestem Simona, albo Simo, albo Simonka po polsku“ – Simona, nebo Simo, nebo „Simonka“ po polsku. Ta poslední není překlad; je to polština, která dělá to, co dělá s jakýmkoli jménem, cizím i rodným – přidává zamilovanou koncovku „-ka“ přesně tak, jako z „Anny“ vznikne „Anka“ nebo z „Kasie“ „Kasiunia“.

Je dobré to vědět, než se představíte v polštině: počítejte s tím, že přátelé vám spontánně takto vytvoří zamilovanou přezdívku, bez ohledu na to, odkud vaše jméno pochází – je to projev tepla, ne posměchu, a bránit se tomu je v podstatě zbytečné.