Co znamená koncovka „-u“ v polštině, jako v „Kruku“?

V této bajce liška šklebí havrana voláním „Kruku, kruku!“ – ne „kruk“, což je forma, kterou najdete ve slovníku. Polština stále používá speciální formu pro přímé oslovení, vokativ: podstatná jména jako „kruk“ (havran) se mění na „kruku“, „Ania“ na „Aniu“ a „mamo“ je to, jak ve skutečnosti voláte svou mamu. Když uslyšíte, že se jméno změní tvar, právě jste to poznali.

Většina mužských podstatných jmen končících na tvrdou souhlásku jako -k, -g nebo -ch bere v vokativu koncovku -u – „ptak“ (pták) → „ptaku“, „Bóg“ (Bůh) → nepravidelný „Boże“. V hovorové mluvě mladších mluvčích to opadá, ale přežilo ve všech fixních osloveních: „Mamo!“, „Tato!“, „proszę pana“ (zhruba „pane“) a samozřejmě v bajkách, kde chytrá liška potřebuje podmazat ptáka.